Protože ti nedokážu odolat 1/2

20. února 2011 v 13:00 | Eliott CrackerJack Keynes-Moon |  ONESHOTS - RPS
avatarJonascest
~ Téma: Jonas Brothers
~ Forma: er
~ Žánr: romantika, shounen-ai
~ Pairing: Joe Jonas/Nick Jonas
~ Warning: pseudo incest, OOC, AU, nejsou celebrity





"Kluci se ti budou líbit. A ty ji určitě taky," švitořila Denise Jonasová, když si vezli svého nově adoptovaného syna domů. Měla takovou radost. Původně chtěla adoptovat batole, ale když toho dvanáctiletého chlapce viděla, absolutně si ho zamilovala. Díky jeho věku proběhla adopce rychle - všichni v domově se radovali, že o dítě témě v pubertě někdo projevil zájem.
"Doufám v to," kývl kudrnatý kluk hlavou.
"Určitě, Nicky, zamilují si tě!" usmála se na něho Denise do zpětného zrcátka. Na to už Nick neodpověděl, místo toho téměř něžně hladil krk své kytary, kterou dostal ve svých pěti v dětském domově.
Danielle švitořila celou cestu domů, Nick však neodpovídal, byl totiž nervózní, jak ho jeho noví bratři přijmou. Přeci jen, věděl, že děti jako on se moc často do nové rodiny nedostávají. Všichni chtěli malá miminka či batolata.

"Kluci, jsme doma!" zavolal Kevin - táta - když vešli do domu i s Nickovou sportovní taškou, v níž se nacházel veškerý jeho majetek.
Ozval se dupot dvojích nohou po schodech, vzápětí se dolů přiřítili dva kluci. Ten vyšší měl kudrnaté hnědé vlasy, vytahané triko a široký úsměv na rtech. Tomu druhému, o kousek kratšímu, splývaly rovné černé vlasy téměř k ramenům. Úsměv na plných rtech lehce povadl, když si mladík všiml Nicka.
Ten si moc uvědomoval, že ho karamelové oči skenují od shora dolů. Vysportované tělo se napjalo, přes přilehlé oblečení to Nick krásně viděl. A pak mladík překřížil ruce přes hrudník.
Denise, unešená tím, že má nového "malého chlapečka", si toho nevšimla.
"Kevine, Joe, tohle je Nick. Adoptovali jsme ho. Víte, jak jsme vám říkali, že se na dovolené poohlédneme po nějakém sourozenci…" začala zvesela. Vyšší kluk se přihrnul k Nickovi.
"Ahoj, jsem Kevin. Rád tě poznávám, brácho," řekl a objal ho. Nick se zarazil. Takhle vlídné přivítání nečekal. A měl dojem, že od toho, který musel být Joe, se ho ani nedočká.
"Joe, pojď se přivítat s bratrem. Mimochodem, vezme si tvůj starý pokoj. Stejně už ses před měsícem přestěhoval do toho svého kutlochu na půdě," gestikulovala Denise směrem k Joeovi.
Joe stáhl rty do úzké linky a pohodil hlavou, aby se mu ofina dostala z očí.
"Proboha, co to máš s vlasy?" zhrozil se jejich otec, který si teprve teď všiml rovných vlasů.
"Co? Už nějakou dobu mi holky ve škole žehlej vlasy, po tréninku se mi zase zkroutí. Tak jsem si zašel ke kadeřníkovi, aby mi je vyrovnal chemicky. Jsem opravdu rád, že sis toho všiml, tati!" Jeho hlas zněl tak ostře a jedovatě, že i Nick, který nervózně pozoroval své tkaničky, vzhlédl.
"Ahoj, jsem Joe. A pro tvou informaci, tohle jsou fakt super patnáctiny!" prohlásil, z hlasu mu čišel sarkasmus. Na to se otočil a vyběhl po schodech nahoru a pak ještě kousek výš, načež se ozvala rána, jak zabouchl dveře. Denise se zajíkla. Byla tak nadšená z toho, že adoptovali Nicka, že zcela zapomněla na Joeovy patnáctiny.
"Myslím, že půjdu za ním. Nic si z toho nedělej, Nicky, on se zklidní," usmál se na kudrnatého kluka Kevin, než vyběhl po schodech za svým bráškou.
"No, tohle nešlo zrovna hladce, ale Kevin má pravdu, Joe se uklidní, vždycky měl sklony chovat se dost…impulzivně," usmála se Denise nervózně.
"Víš co, ukážu ti tvůj pokoj. Zítra můžeme koupit jiný nábytek, aby to bylo přesně podle tvých představ, co říkáš?" pokračovala a zavedla ho do patra, kde mu ukázala jeho pokoj.
Po nějaké době za Nickem přišel Kevin. Vysvětlil mu, že Joe byl doteď ten nejmladší. Navíc rodiče si ho vždycky hodně všímali, protože Joe byl přesně ten typ syna, kterého by si všichni rodiče přáli. Hrál basket jako kapitán školního týmu, hrál na kytaru a klavír, zpíval, měl skvělé známky a velmi dobře se - obvykle - choval.

Druhý den ráno, když Nick přišel k snídani, stál na stole velký čokoládový dort s patnácti svíčkami, pět talířů s lívanci bohatě politými javorovým sirupem, ve skleničkách na nožkách byl nalitý pomerančový džus. A nakonec, na jedné židli se vršila hromada dárků v pestrém papíru.
Nick se nervózně posadil na židli, kterou mu Denise ukázala s tím, že všechno tam je bez cukru.
Kevin, který už seděl u stolu, se na něho usmál a přátelsky mu pokývl. Denise stála u plotny, kde smažila další lívance.
"Oh, Joe," zvolala s úsměvem, když si všimla - odteď - prostředního syna, a přešla k němu s pažemi rozevřenými k objetí.
Joe, již oblečený do sportovních kraťasů a těsného tílka, však prošel kolem ní, ukousl si z lívance, zapil to džusem a s klíči v ruce se vydal ke dveřím.
"Jdu s Mikem a klukama hrát basket, v září nám začíná nová sezona a musíme vyhrát," prohlásil studeně a vyšel z domu.
Úsměv na Denisině tváři povadl.
"Asi se ho to opravdu dotklo, že?" otočila se ke Kevinovi, který pouze kývl. Nick odstrčil svůj talíř a vstal. Udělalo se mu špatně. Joeovo chladné přijetí se ho dotklo, ale pochopil, že když zapomněli na jeho narozeniny, Joe se musel cítit hrozně ošizený.
A Nick se cítil vinný.
"Kam jdeš, zlatíčko?" otočila se k němu Denise. Nick sebou škubl kvůli tomu osvětlení.
"Asi-asi k sobě," hlesl neurčitě.
"To ne! Víš co? Pojedeme se podívat po nějakém nábytku. A taky oblečení a jiných věcí. Musíme ti koupit mobil a určitě počítač nebo laptop," pronesla zamyšleně, pro chvilku zapomněla na svého uraženého syna, jak se nadchla pro tu možnost.
Nick zaslechl nadšení v jejím hlase a nechtěl ji ranit, takže kývl.
Nakupováním strávili celý den, a když se večer unavení vrátili se spoustou balíčků a stěhováky v zádech, na stole neležel ani dort, ani dárky. Denise posmutněla, ale vzápětí se pustila do organizace stěhováků. Nick najednou neměl ze svých nových věcí žádnou radost. Zadíval se na své nové, zářivě červené conversky a nejraději by byl, kdyby se sem nikdy nedostal.

Ani po zbytek srpna to nebylo lepší. Nick Joea sotva viděl. Ráno mladík odešel, vrátil se odpoledně a odešel ještě na nějakou akci ke kamarádům. Jen jednou ho Nick potkal přes den.
Joe stál ve dveřích od svého bývalého pokoje, kamenný výraz na tváři. Když se k němu Nick opatrně přiblížil, otočil se na patě a zmizel na půdě, kde měl současně pokoj. Neřekl ani slovo, ale podle tupých ran, které se rozléhaly po celém patře, Nick pochopil, že ze změny nadšen nebyl.
Nick totiž sundal jeho staré plakáty a pokoj si vymaloval na světle zelenou. Na dřevěnou podlahu položil tmavý koberec a nábytek měl taky úplně jiný. Samozřejmě, že to Joea nenadchlo.
Jinak s ním vlastně neprohodil ani slovo.

Když je prvního září Kevin vezl do školy, Joe si nasadil sluchátka, aby s nimi nemusel komunikovat, zatímco si s hrozným "zaujetím" přerovnával knihy v tašce přes rameno.
Jakmile auto zastavilo, vyskočil ven a zamířil ke svým kamarádům. A že jich měl. Všichni ho nadšeně zdravili, on pozdravy více méně opětoval. Užíval si pozornost ostatních.
Nick váhavě vystoupil z auta a nechal se zavést do své nové třídy, měl nastoupit do druhého ročníku (můj vlastní studijní systém, bacha na mě).
Okamžitě se ho ujala jakási hyperaktivní dívčina.
"Ahoj. Já jsem Katie Marcsová," zazubila se, když ho vedla do své lavice, aby si sedl vedle ní.
"Ehm, ahoj, já jsem Nick Jonas…" usmál se Nick nervózně.
"Jonas? Ou, ty jsi bratr Joea Jonase? Wow, je nejoblíbenější na škole!" chrlila nadšeně. Nick kývl.
"Jo, jeho rodiče mě adoptovali. Ale Joe mě asi nesnáší," pokrčil rameny.
"Ale to určitě ne," odporovala mu Katie. "Joe je moc hodný na to, aby někoho nesnášel," prohlásila. Nick udělal nechápavý obličej, avšak nekomentoval to.

Uběhly dva roky, během kterých se Joe částečně uklidnil a nyní téměř patnáctiletý Nick se ho naučil nebrat vážně, ačkoliv si to pořád vyčítal.
Všiml si snad jen on, že pokaždé, když Denise nadšeně obskakuje jeho nebo s ním cokoliv dělá, Joeovy oči se na zlomky sekundy zakalí bolestí, než se Joe ovládne? Všiml si jen on, že Joe se - pravděpodobně - na rozdíl od dřívějška neúčastní filmových večerů v sobotu a že u večeře nikdy nevydrží natolik, aby někdo dojedl později než on? Jakmile dostal k šestnáctinám řidičák a auto, jezdil do školy sám. Navíc se zdálo, že jediný, s kým Joe komunikuje, je Kevin. Pokud se nepočítaly obvyklé fráze jako pozdrav a to, kam jde…

Nick seděl na pohovce nad úkolem z matiky. Nebyl o mnoho dál než v tu chvíli, co Joe prošel beze slova obývákem a po schodech k sobě. Což bylo přibližně před hodinou.
Když on to prostě nechápal. A Kevin byl pryč, se třídou na exkurzi. A rodiče jeli někam kvůli cateringové firmě, kterou si Denise založila.
Nick se váhavě podíval ke schodům. Má, nemá? Úkol potřeboval, ale měl kvůli tomu riskovat Joevův vztek? Neměl by si raději úkol zítra opsat od Katie? Ale věděl, že jestli to udělá, učitel ho určitě vyvolá a on dostane pětku, protože nebude vědět, o co jde.
Váhavě se zvedl, popadl sešit, učebnici, sešit, tužku a kalkulačku a pomalu se vydal po schodech nahoru.
Na schodech pod "padacími" dveřmi na půdu zaváhal. O krůček ustoupil, ale představa zuřícího učitele matiky mu dodala odvahu. Otevřel dveře a vešel na půdu. Zastavil se. Půda měla půdorys celého domu, jen stěny měla částečně skosené, protože se nacházela až pod střechou. Byla obložená dřevem, až na ty stěny, kde byl štít domu. Ty byly vymalovány krvavě rudě. Někde visely černobílé fotky, jinde graffiti. Uprostřed pokoje stála velká postel povlečená černým povlečením.
U jedné štítové stěny měl Joe stůl a na něm drahý laptop. Jinde kožená pohovka a plazmová televize. Rodiče Joea opravdu rozmazlovali, uvědomil si Nick, když si všiml několika herních konzolí a police s hrami.
Ze stropu visel řetěz s boxovacím pytlem, což by vysvětlovalo rány, které se odtud sem tam rozléhaly.
A pak tu byl roh, který do zbytku nezapadal. V onom rohu stálo nádherné černé křídlo se stoličkou. Hned vedle elektrické klávesy. Ve stojanech tam stálo několik kytar - klasických či elektrických. A na velkém křesle seděl Joe s kytarou v ruce, brnkal neznámou melodii.
Nick se zachvěl a teprve v tu chvíli si ho Joe všiml. Jeho výraz se změnil z uvolněného až zasněného na nepřístupný.
"Co tu chceš?" vyštěkl, jak se v křesle napřímil a odložil kytaru. Nick zaváhal. Nervózně zvedl ruku se sešitem.
"M-mohl bys mi pomoct s úkolem z matiky? Já to moc ne…" hlesl.
"Padej!" zavrčel nebezpečně. Nick se zachvěl.
"Ale…" hlesl.
"Táhni!" zařval černovlasý a napůl se zvedl z křesla. Nick ustoupil a rychle utekl, vyděšený až do hloubi duše.
Usadil se na křesle v obýváku, kolena si přitáhl k bradě. Jenom chtěl pomoct s úkolem, nic špatného neudělal, ne? Kromě toho, že sem přišel.
Ale téměř po půl hodině se v pokoji objevil Joe. Nick se zarazil.
"Tak, kde máš ten úkol?" rozhodil netrpělivě rukama. "Nemám na tebe celej den!" Překvapivě nezněl vztekle. Nick si přisedl k Joeovi na pohovku a váhavě se pousmál, když otevíral učebnici, aby mohl ukázat, co neví. Joe se ušklíbl nad banálností problému, avšak poměrně vlídně a trpělivě to Nickovi vysvětloval. Pomalu se uvolňoval, sval za svalem a Nick si toho moc dobře všiml.
"…tak, tady to přičteš a tímhle vydělíš. Teď už to chápeš?" zeptal se celkem mile.
Nick kývl, až mu kudrny poskakovaly. Když Joe mluvil takhle vlídně, jeho hlas zněl sametově.
"No, ukaž, jak to zvládneš s tím druhým," pokračoval stále mile. Bohužel, tu chvíli si pro návrat vybrali rodiče.
"No ne, vy vypadáte tak sladce," prohlásila Denise usměvavě. Nick si všimnul, že napjetí se během vteřiny do černovláskových ramen vrátilo.
Ničeho víc si všimnout nestihl, protože Joe se zvedl a s tichým, leč jadrným klením odešel. Nick se přikrčil, když zaslechl zabouchnout dveře od Joeova pokoje.
"Stalo se něco?" zeptala se Denise nechápavě. Nick pokrčil rameny, dopočítal příklad a šel k sobě do pokoje. Nějak nechápal změnu Joeovy nálady.
Druhý den ve škole se k němu Joe choval stejně odtažitě jako předtím, ale když Nick seděl sám nad matematikou, objevil se v obýváku s dvěma sklenicemi džusu a pomohl mu.
Jakmile se však vrátila rodina, choval se stejně vztekle a nepříjemně jako předtím.
Od té doby Nick k Joeovi občas zašel právě kvůli úkolu. Joe s ním však vždycky sešel do obýváku, takže Nick byl v pokoji vždycky tak deset vteřin. Vydedukoval si z toho, že Joe ho ve svém pokoji nechce, tak se nevnucoval, vždycky zůstal stát jen na kraji.
Tenhle Joe se mu líbil, ten, který mu tak trpělivě vysvětloval matematiku, posléze chemii či fyziku, cokoliv, s čím si Nick nevěděl rady. Tohohle Joea zbožňoval, ale toho "druhého", který vrčel a vztekal se, toho se bál.

Ačkoliv byl Nick bratr nejoblíbenějšího kluka ve škole, kamarádi se k němu nikdy nehrnuli. Způsobil to jak jeho věčně zadumaný výraz tak to, že se s ním Joe nebavil.
Ale Nickovi to nevadilo. Měl čas na tvorbu své hudby, bavil se hlavně s Katie, která si ho oblíbila i přesto, že ji technicky vzato s Joem seznámit nemohl. Bůhví, co by jeho starší bratr vyvedl.

"Někam jdeš, Jonasi?" postavil se před Nicka nějaký zrzek, když spěchal na doučování z fyziky. Nick vzhlédl.
"Jo, jdu pozdě, tak kdybys mi uhnul z cesty…" pokrčil rameny. Zrzoun ho přirazil ke stěně a sklonil se k němu.
"Ne, neuhnu. Víš, tak mě napadlo. Chtěl jsem si koupit oběd, ale nemám drobný, nechceš mi půjčit?" zeptal se úlisně.
"Ehm…ani ne," zvedl Nicholas obočí. Zrzek se zamračil.
"Ne? Měl by sis to rozmyslet!" zavrčel varovně. Nick se mu klidně podíval do očí, ačkoliv se cítil jakkoliv, jen ne klidně. V hlavě mu šrotovalo, co by tak měl dělat. Naposled se pral v děcáku a to už bylo pěkně dlouho.
"Ne, to je dobrý…" prohlásil a zaúpěl, když mu tvrdá pěst narazila do pravého nadočnicového oblouku, přičemž druhou ránu chytl o zeď. Zakňoural a zamrkal, jak mu krev z netrženého obočí stekla do oka. Bolest se mu z týla rozlévala do celé hlavy a tupě pulsovala. Nick třeštil oči nad tou bolestí. V dětském domově se sice prali, ale dávali si pozor, aby se netloukli do hlavy. A hlavně u toho nikdy nikdo nestál u zdi.
"Měl sis to rozmyslet!" zavrčel mu zrzoun do obličeje. Napřáhl svou paži, aby ho znovu praštil, tentokrát silněji. Avšak najednou se jeho zápěstí ocitlo v ocelovém sevření opálené pěsti.
"Nebo sis to možná měl rozmyslet ty!" ozvalo se tiché zavrčení přímo u zrzounova ucha. Nick překvapeně otevřel doteď zavřené oči, chtěl vidět, kdo ho zachránil. Zornice se mu rozšířily, když si uvědomil, že za zrzkem stojí Joe. Jestli si doteď myslel, že viděl svého adoptivního bratra naštvaného, pletl se. Napjatá shrbená ramena prozrazovala, že se Joe jen stěží ovládá.
"Táhni mi z očí. A jestli to uděláš ještě jednou, jestli se pokusíš…" nechal větu nedokončenou. Zrzek vzal roha v tu chvíli, kdy Joe pustil jeho zápěstí.
Když se Joe otočil k Nickovi, vrátila se pulzující bolest a svět se pomalu začal zatmívat.
"Nicku…?" vyslovil Joe váhavě a rychle mladšího kluka podepřel, když si všiml, že Nick začíná po zdi pomalu sjíždět k zemi.
"Proč jsi to…udělal?" hlesl tichoučce, hlava se mu motala, ale musel to vědět. Odpověď ho kdesi uvnitř zahřála, když se zbytek těla zdál být děsivě chladný.
"Jsi přeci můj bratříček," odvětil Joe tichoučce. Položil svou dlaň na Nickovu tvář a palcem mu starostlivě otřel část krve tekoucí z obočí, načež ho popadl do náruče. A pak už byla jen tma. Tichá a konejšivá tma. Tma naplněná vůní kávy, kakaa a domova. Taková směs, která mu připomínala domov. Opravdický domov.
Když se Nick probral, ležel ve své posteli, zachumlaný do peřin s povlečením s Hvězdnými válkami. Vytáhl ruku z pod peřiny a opatrně si přejel přes obočí. Sykl, když se dotkl gázového čtverečku s proužkem leukoplasti, které tam měl nalepené.
Pak si všiml Joea, který seděl na židli a skenoval ho pohledem. Jeho oči se zatáhly clonou laxnosti, jakmile si všimly, že se Nick probral. Ale chlapec si byl jistý, že viděl starost.
"Jsi vzhůru? Už bylo načase. Přivezl jsem tě před třemi hodinami," prohlásil, zatímco mu podával sklenici vody s rozpuštěným aspirinem.
Nick sklenici vděčně přijal, hlava ho bolela jako střep. Vypil sklenici až do dna a odložil na noční stolek.
"Rodiče to ví?" hlesl posléze. Joe zavrtěl hlavou.
"Jsou v práci, jako v poslední době pořád. Kevin je se svou holkou. No, jestli už neomdlíš, pojedu brigádničit," řekl a zvedl se. Nick věděl, že Joe třikrát týdně večer pracuje v jedné pizzerii a přijde si na celkem dobré peníze. Kývl. "Nebo," začal Joe váhavě, "bys třeba mohl jet se mnou a počkat tam," navrhl. "Měl bych strašnej průser, kdyby máma zjistila, že ses složil," dodal kvapně.
"To by bylo fajn," souhlasil Nick váhavě. Necítil se úplně ideálně, takže si myslel, že černovláskův dohled bude fajn.
"Dobře. Obleč se, počkám dole," pobídl ho Joe, vzápětí odešel i se skleničkou. Nick se vyhrabal z postele a uvědomil si, že je oblečený pouze v boxerkách. Zrudl a byl šťastný, že Joe šel dolů.
Rychle na sebe hodil džíny, nátělník a tartanovou košili, než opatrně sešel ze schodů. Posadil se do Joeova Mustanga a připásal se. Joe oblečený v obvyklých upnutých džínech, upnutém modrém triku a kožené bundě se usadil na sedadlo řidiče, nastartoval a vyrazili. Nick cítil, že by měl nějak přerušit ticho. A cítil, že by měl poděkovat.
"Ehm…díky, žes mi pomohl. Víš, předtím ve škole," špitl Nick. Najednou si nebyl jistý, že Joe opravdu ta milá slova vyslovil. Joe po něm hodil pohledem, než se obrátil zpátky k silnici.
"To nic nebylo. Víš, jak by to dopadlo, kdyby ti něco udělal. Matka by zešílela!" protočil očima. Nick se stáhnul.
"Jo, asi máš pravdu," kývl. "Hele, já se nesnažil si ji nějak získat. Omlouvám se, že jsem ti přebral pozornost. Nechtěl jsem to. Vlastně se mě ani nikdo neptal, jestli chci, aby mě vaši adoptovali! Takže…promiň," dokončil tiše. Joe se k němu překvapeně otočil a pootevřel pusu, asi aby něco řekl. Pak ji zavřel.
"Nic ti nevyčítám. Je mi to jedno," prohlásil po chvíli razantně. Pak už Nick raději nic neříkal. Zabořil se hlouběji do sedačky a pohrával si se svou vojenskou známkou, na níž měl informace o své nemoci.
Když dojeli do pizzerie, Joe Nicka posadil ke stolku u baru a položil před něho sklenici a litrovou lahev dietní coly.
Nick si všiml, že někdo, asi Joeův nadřízený, gestikuluje směrem k němu, a jak Joe gestikuluje stejně naléhavě. Na mužově tváři se objevil chápavý výraz, než kývl a Joe si viditelně oddychl.
Pak shodil bundu, okolo pasu si uvázal černou zástěru a pustil se do práce. Nick ještě nikdy neviděl Joea se tolik usmívat. Ale vzápětí si uvědomil, že úsměvy jsou pouze pracovní. Nic upřímného v nich nenašel. Úsměv nedošel až do očí.
Po chvilce Nick vytáhl své úkoly, co si s sebou vzal a zabral se do nich natolik, že si ani nevšiml Joeových starostlivých pohledů, kterými ho černovlasý nenápadně častoval.
V devět večer si podložil hlavu sešity, položil se na ně a usnul s drobným úsměvem na rtech.
Joe to zpozoroval hned vzápětí. Nemohl nic udělat, tak přes Nicka alespoň přehodil svou bundu.
Na chvilku se nad drobným hnědovláskem zastavil. Přišlo mu to jako včera, když rodiče o jeho patnáctých narozeninách toho prcka přivezli a na něho zapomněli. Jak on ho v tu chvíli nenáviděl. Za to, že mu zničil narozeniny, že mu ukradl rodiče. Ale zároveň si ho zamiloval. A pak pochopil, že to není Nickova chyba. Že to matka se prostě zaměřila na ubohého chlapečka s cukrovkou. Pak Joeovi nic nebránilo ve zbožňování svého brášky. Kromě etiky.
A tak se choval, jak se choval. Bylo mnohem jednoduší chovat se hnusně. Ale v poslední době to nešlo. Když byl s Nickem sám, jeho maska se sama od sebe rozpadala.
Zavrtěl nad sebou hlavou a raději šel vyřídit další objednávky.
Když zavřeli a uklidili, Joe vzal Nicka opatrně do náruče a jemně ho odnesl do auta. Jistě, mohl ho vzbudit, ale chtěl si užít čas, kdy na Nickově obličeji nebude jakýsi stín strachu.
Vnesl Nicka hlavními dveřmi dovnitř, vzápětí se k němu přiřítila Denise. Bedlivě Nicka prohlédla a samozřejmě si okamžitě všimla gázy na Nickově tváři. Zvedla k Joeovi pohled.
"Cos mu udělal?!" vyhrkla. Někde v hloubi duše, v hloubi srdce Joe cítil, jak se její slova zaryla hluboko do zbytků citů, které k ní choval. Ztuhl a přimhouřil oči.
"Já…" začal ostře, ale dál se nedostal.
"Nic. Já jsem ošklivě narazil do rámu od dveří, tak jsem Joea požádal, ať mě vezme s sebou do práce, kdyby se mi udělalo špatně, když tu nikdo nebyl," zalhal Nick, kterého probral Denisin hlas. Nechápal to. Proč okamžitě podezřívala Joea? Naznačil černovlasému, aby ho položil. Ten to okamžitě splnil a chvatně odešel.
Nick se za ním smutně podíval, ale neměl čas cokoliv říct. Denise si ho stáhla do objetí a hladila ho po zádech.
"Chudáčku můj, snad to nic nebude, ale neměli bychom jet do nemocnice?" ptala se starostlivě. Nick jen nevěřícně kulil oči.
"Jsem v pořádku, mami."
"Říkal jsi pravdu, že? Neublížil ti Joe nějak?" zadívala se mu do očí, zatímco ho hladila po tváři. Nickovi zaskočil dech. Cože? Ona, ona si myslela, že by mu Joe ublížil a ještě mu vyhrožoval? To snad nemůže být pravda!
"Ano, říkal jsem pravdu. Joe se mě ani nedotkl, jen mě odnesl, protože jsem usnul," prohlásil pevně. "Dobrou noc, mami." S tím odešel do svého pokoje.
Skočil do postele a schoulil se pod peřinou. Trvalo snad nekonečnou dobu, než usnul. V hlavě si stále dokola přehrával bolestivý výraz, který se promítl v Joeových očích, když slyšel obvinění své matky.

Druhý den zjistil, že ten kluk, co ho napadl, skončil v nemocnici po "nehodě".

"Ježíš, co to je?" vyhrkl Nick, když otevřel učebnici na stránce s úkolem. Učitel jim pro změnu zadal "velmi lehký" úkol, z čehož Nick usuzoval, že bude muset požádat svého bratra, a to školní rok teprve začínal. Zadíval se ke stropu. Od rána ho neviděl. Vlastně, neviděl ho od té doby, co vystřelil z obývacího pokoje.
Popadl učebnici, sešit, kalkulačku a tužku a vyšel nahoru. Slyšel pouze hudbu od Green Day, tak si myslel, že Joea při ničem nevyruší, a otevřel dveře. Když vystoupil až nahoru a otočil se, aby Joea v rozlehlé místnosti našel, zalapal po dechu.
jjnj
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Christine.blog Christine.blog | Web | 20. února 2011 v 13:18 | Reagovat

Jen než se pustím do čtení, najdou se čtenáři, kteří ti to nepřečtou ani nezkritizují. Vlastní zkušenost (psaní, čtení ...) potvrzuje, že čtenář nemá rád dlouhé kapitoly ..., pokud nejsou v knize. Z monitoru bolí oči a čtenář se ani tak nemůže soustředit ... jen mimo článek, pro tebe. :-D  ;-)

2 Majush Majush | Web | 20. února 2011 v 13:45 | Reagovat

No díky za rady :-D O těch chybách vím ale google mi zrovna někdy začne stávkovat , Mám to hozený tak že když začnu psát prostě píšu  - vynechávám čárky , písmenka všechno ! Potom si to zkontroluji a to co vidím opravím ale i přesto tam potom najdu spousty chyb . Díky za ten seznam budu se podle toho řídit a povídku můžeš očekávat do dnešního večera , díky za rady a zatím ;)

3 Majush Majush | Web | 20. února 2011 v 19:26 | Reagovat

Chci se omluvit ale dneska už povídku nestihnu tak ji očekávej zítra

4 Lusia Lusia | Web | 21. února 2011 v 17:01 | Reagovat

No, na to že je to na Jonase, tak je to pěkný... očekávám pokráčko :)

5 Majush Majush | Web | 21. února 2011 v 20:01 | Reagovat

Hotovo ! :-D Povídka napsaná tak snad se bude líbit očekávam tvoje hodnocení :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama